42. - No one knows what it's like behind blue eyes

28. 08. 2012 | † 01. 01. 2014 | kód autora: EsN

No one knows it. Even you. And you. And Her Majesty. Proč zrovna dnes 42?!

Nepotřebuju soucit. Potřebuju jenom úchylně osahávat písmenka na klávesnici a myslet si, že se mi ulevilo.

Nechci do školy. Chci pryč, za kopečky. Abych si mohla po dlouhý době zase hezky nahlas zazpívat, že jsem "far, far away with my head up in the clouds".

Do práce bych taky ještě klidně chodila. To mi vůbec nevadilo, ale asi bych raději sáhla po jinačí profesi. No co můžu jako parchantus neplnoletus dělat.

Tablet si taky ještě koupit nemůžu, chybí mi dvě stovky. Takže zabarikádování dveří a 72 hodin u počítače se taky nekoná.

Bibi je na soustředění, Nikita jela daleko předaleko za chalanem, Tery většinou nereaguje, protože kreslí, M. má pokud vím zase problémy a já na cizí problémy už nemám sílu ani chuť a můj drahocenný přítel... poslední dobou není dne aby se ke mně nezachoval blbě. Ok, taky mi není nejlíp a debilně reaguju na všechno, ale to, co mi předvádí on, mě doslova vyčerpává. A staré a znovu nalezené kamarády z kytary (náhoda je blbec) s tímhle otravovat nechci.

Nejím. Teda jíst musím, ale většinou jenom oběd. Máma je zoufalá, že jsem si přestala vařit, tak mi vaří ona, ale většinou jí toho moc z hrnce neubyde. Ač nemám chuť k jídlu, zdá se mi, že kynu i ze vzduchu. Nespím (a když jo, tak špatně). Necvičím, neběhám, nemám na to sílu. Ani do knihovny se mi nechce. Pořád jenom smutně koukám na zeď a házím si o ní s tenisákem. Nepíšu svou práci, protože se to bojím dopsat, nevěřím, že to zvládnu. Do školy tak smrtelně nechci, že jsem si ještě nekoupila ani jednu učebnici češtiny (a to je co říct, protože češtiny se obvykle nemůžu dočkat) a skicák koupený před prázdninami není pokreslený, ale popsaný. Pro banjo jsem si nejela. 

Jenom se děsím a čekám, kdy se mi stane další "nehoda".

Abych vám (a sobě) to trochu vysvětlila:

"Nehoda" znamená válení se na zemi, neschopnost se zvednout, neuvěřitelnou bolest na libovolném místě v krajině břišní nebo na hrudi občas v kombinaci s hlavou v oblasti čela a spánků, nezastavitelný pláč a mluvení. Občas ani nevím, co mluvím, ale podle výrazů osob v doslechu stojících to asi nebylo nic pěknýho. 

Pamatuju si jen to, že jsem vyloženě zuřivě zakázala volat rychlou. To je to poslední, co potřebuju, aby na mě někdo šahal a vyptával se mě na to, co se stalo a co mi chybí... pak už jsem jenom spala. Strašně dlouho. Po probuzení mi bylo ještě húř, tak jsem usnula znovu. A teď se zase učím vstávat ráno aspoň v devět.

Vážně lituju, že jsem neodjela s tím milým Londýňanem pryč. Chápete to, jela bych s hrozně milým sirem v autě s volantem napravo, mluvila bych už po zbytek svýho jepičího života zakončeného skokem do Temže jenom anglicky...

Nic už nechci, jenom zpátky svůj klid. Všichni mi ho pořád berou.


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.