Ranní mlha s chutí dechu - II.část

01. 02. 2010 | † 01. 01. 2014 | kód autora: EsN

V předchozím, naprosto neplánovaném díle, jsem začala lehce rozmotávat pavučinu naprosto neznámých postav a dějů. Co kdybych zašla dál a výjimečně to zařadila k těm věcem, které v životě dokončím, co vy na to ? Ale proč se vás na to ptát, jdu do toho, snad mi bude moje klávesnice pomáhat. Vždycky, když píšu, tak mě napadají další a další nápady; já pak nevím, co dřív, je to docela těžké. S chutí do toho - a půl je hotovo :-)

Martina přestávala cítit křeslo pod sebou. Přestávala dokonce cítit tu bolest ve svém nitru, kterou cítila téměř od toho dne, co ztratila svého nejlepšího přítele. Jen se nechala zcela pohltit tím, co viděla ... 

Viděla ho před sebou. Stál tam, v závoji bílého světla. On, Mareon. Elf, krásný, vysoký, s pronikavým pohledem. Avšak střílet z luku nikdy neuměl, uši měl jako každý příslušník lidské rasy a - nikdy si nebyl jistý tím, zda je nesmrtelný či nikoli. Vlastně si ani pořádně nebyl jistý ani tím, zda vůbec JE elfem. A ona si nikdy nebyla jistá tím, jestli ho můžou Temní zničit. Věděla jen, že nechce, aby tenhle okamžik někdy skončil. 

Obraz začal slábnout. Mareon mizel, pozvolna se ztrácel ve světelných hlubinách. A ona ... tomu jen přihlížela. Cítila jen bolest a chladnou doktorovu ruku na zápěstí. Bolest se stávala hmotnou, doktor jí držel ruku jako ve svěráku. Vytrhla se mu, vyskočila z křesla a rozkřičela se zoufalstvím.

"No tak, sedni si zpátky... Chceš ho přece najít ? Nebo mu naznačit cestu zpátky ?"

"Já nemůžu ... ! Stejně bych se na něj jen pořád dívala ... Co mám dělat ? Řekněte mi, CO mám DĚLAT ? "

"To bys měla vědět ty. Ty se musíš rozhodnout, jestli ho chceš mít tady, v moderním světě lidí, nebo ho vrátit do Staré říše. Anebo, ještě jedna špatná varianta - dobrovolně ho odevzdat Temným. Svou nerozhodností ho tam každým dnem po zvonivé hraně posouváš, už nemáme moc času."

Martině se podlomily kolena. Ne, dnes už nejsem schopná pokračovat ... selhala jsem, nezachránila jsem ho ... 

"Jak jsem říkal, moc času už nemáme, ale pokud se na to opravdu dnes necítíš, do zítřka bychom snad mohli počkat."

Panebože, jak to, že to ví ?

"No ... máte pravdu, doktore, je mi špatně."

"Tak jdi domů a zítra zkus přijít co nejdříve, čeká nás dlouhá cesta."

Přikývla a polkla, zase cítila v krku to odporné such...

....

"A raději se na cestu pořádně napij."

Smířená s podivínstvím doktora Schwarze do sebe hodila druhou sklenici vody, popadla boty a kabát a vyšla ven vstříc sněhové vánici.

Ani se nenamáhala schovávat se před stále sílícím sněžením. Bylo jí to úplně jedno. Co jí však jedno nebylo, byla záchrana nebo záhuba svého jediného přítele.

Na rameni ucítila podežřele známou tíhu.

"Viléme..."

Unaveně ho pohladila po jeho lesklých havraních pírkách. Vilém jí po několika krocích poodskočil z ramene a proměnil se.

"Inu, co se stalo, ptám se já, když je Martinka tak zkroušená ?"

"Nech toho veršování, potrhlíku."

"No, snad jsem toho zas tolika neřek'. Jen - mě zajímá, co se ti stalo, to je všechno."

"Je to zvláštní. Chvíli jsem byla, pak jsem zase nebyla ... a doktor Schwarz je divný ... víš, byla jsem si skoro jistá, že mi četl myšlenky."

"To on dělává často. Proto od minulého roku - vlastně, od té doby, co se známe - spím v kostelní věži. V jeho vikýři jsem totiž často zažíval totéž. A leckdy jsem se kvůli tomu ani pořádně nevyspal."

"Aha, tak proto jsi od něj odešel. A já myslela, že ti u něj bylo docela dobře."

"To sice jo, každej večer houska s mlíkem, ale jinak nic. A stejně, nejradši bych se vrátil k rodičům, ale copak můžu, když je ze mně havran ?"

"A nestačilo by, kdyby ses prostě rozhodl, že se už neproměníš ? "

"To je právě ono. Nerad bych zahazoval tu obrovskou svobodu, kterou mi tělo havrana dává. Vlastně jsem Temným tak trochu vděčný, že ze mně udělali to, čím jsem."

Martina se na chvilku zamyslela.

"A ... nemáš náhodou nějaký kontakt s vůdcem Temných ? Víš ... jestli bys třeba nemohl zjistit, jestli s nimi tam, na druhé straně není Mareon, jestli žije ... jestli ... cokoli !"

"Telepatie mezi mnou a Frinem nefunguje tak, jak by mohla a vypravit se tam fyzicky by byl velký risk, mohl bych ztratit svá křídla štěstí a volnosti. Nesmím jim ukázat, že mě proměnili za trest. K té telepatii - on se se mnou zkrátka bavit nechce, od té doby, co jsem tam byl naposledy a odnesl si od vrchní čarodějnice Wicky pařáty a zbytek svého druhého těla."

Martina nakopla tentýž odpadkový koš co posledně. Sakra. Tady prostě každá naděje musí okamžitě vyhasnout.

"A nějaký JINÝ způsob, jak něco zjistit, neexistuje ? Myslím, že pokud bych čistě náhodou přežila další sezení u doktora Schwarze, tak zešílím..."

"Možná teta Dalila by něco mohla vědět. Ale víc důvěřuji doktoru Schwarzovi. Prosím, Martino, zkus to nejdřív u něj. Minimálně by měl vědět, co dělá, a taky určitě ví, proč to dělá. Je mi líto, že to tak špatně snášíš."

Martina si hlasitě povzdechla.

"No tak, věř a možná to všechno dobře dopadne. Mohl bych tě doprovodit domů ? "

"Dobře, můžeš."

Proměnil se a jemně, ale pevně jí sevřel drápy rameno. Cítila v nich jistotu, pomoc, ochranu ... 

Ale i když je Vilém fajn, nedokážu ... nedokážu ho považovat za takového přítele, jakým byl Mareon.

A společně vykročili směrem k centru města, vyšlapanou cestičkou ve vysokých závějích ...

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ. A určitě bude. Slibuju. Hrozně mě to totiž chytlo.

M.

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.